K ledovci Nordenskjoldbreen
31. červenec 2008 (čtvrtek)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 23 |
 24 |
 25 |
 26 |
 27 |
 28 |
 29 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
12:35 Gipsvikka. Je krásný slunečný den, kazí ho jen to, že fouká vítr. Hodně a proti. Sedíme v zátoce v závětří za skalkou u malého ohýnku a odpočíváme.
Vyrazili jsme v 8:00 po úplně klidné zátoce. Když jsme objeli Bjona Pynten, šly proti nám vlny, ale pořád nefoukalo a dalo se jet. Jak jsem se včera bál špatného počasí, nesplnilo se to, bylo sice zataženo, ale oblačnost byla vysoká, trhala se a nefoukalo. Vítr se bohužel změnil cestou kolem Templetu, asi ve dvou třetinách. Museli jsme přistát kvůli odpočinku. Zkusil jsem dokonce vléct loď podle břehu, ale pádlovat bylo pořád snazší. Když jsme vypluli na vody Gipsvikky, na chvíli to polevilo, ale po cestě se do nás vítr opřel znova. Přepluli jsme to, ale byl to boj. Na poslední etapu si musíme pořádně odpočinout. Tak odpočíváme...
19:30 Tábor "Na Větrné hůrce" v Billefjordu. Odpočinek v Gipsvikce jsme ukončili někdy před 13:30 a stále ve větru jsme vypluli na další cestu. Po boji jsme obepluli Gipshukodden, čímž jsme se konečně dostali ze zátoky a chvíli na to se obě lodě opět setkaly v malé zátočině u chaty na druhé straně mysu. Říkal jsem si, že pokud se bude možno do té chaty dostat, zůstaneme tam bez ohledu na plán. Bylo by to závětří a možnost dlouhého spánku pro všechny bez hlídek. Bohužel, chata sice byla otevřená, ale bylo to normální smetiště. Tak zoufalý jsem nebyl ani já, ačkoliv mě večer i ráno pobolívaly uzliny a se silami jsem na tom už byl fakt špatně. Jeli jsme dál. Vítr naštěstí polevil, brzdily nás jen vlny.
Při vjezdu kolem mysu Gasodden do Billefjordu jsem po všem tom plánování, jak se tam dostat, nechtěl být zas daleko za Schamim [Ten využíval své dovednosti rychlostního kanoisty a jeho loď v této fázi výpravy jela jak na motor.], tak jsem ze sebe mačkal všechno. Bohužel, Schami v konci přidal, což jsem neudržel. Ale aspoň jsem tam vjel těsně za ním. V Billefjordu se otevřel pohled na horu, pod níž je Pyramiden, dalekohledem jsem tam viděl budovy. Moře se také uklidnilo a jelo se dobře, když jsme zamířili k pobřeží. Bohužel ne dlouho. Přišly vlny z fjordu a vítr také odtamtud. To už bylo skoro příliš. Únava byla znát na všech, já mlel z posledního. Martina mi celou dobu hodně pomáhala.
Po večeři jsem si vzal prášky a zalezl do stanu, který jsem předtím co možná nejvíc opevnil proti větru. Ostatní hrají vedle scrabble (!). Já si zašil vestu, kde odešel šev, a teď se léčím klidem...
*** Během mé hlídky se počasí vybralo natolik, že svým kouzlem připomínalo to, co jsme s Katkou zažili na Russanovově chatě...
1. srpen 2008 (pátek)
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 23 |
 24 |
 25 |
 26 |
 27 |
 28 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
Brucebyen, píšu na třetí hlídce už ve 3:15 ráno 2.srpna.
V 8:40 jsme opustili tábor po velmi klidném moři, které, jestli se vůbec pohybovalo, se pohybovalo naším směrem. Později se zdvihl lehký příznivý vítr, který trval celou cestu. Vítr a vlny nás nesly a připravily pro změnu cestu snadnou. Počasí vůbec bylo naprosto perfektní.
Po obeplutí mysu Phantomodden jsme [někdy po 11:30] přišli k dalšímu netradičnímu zážitku. Zatmění slunce, o kterém nám říkal náš farmář od letiště v Oslo. Na Kvitoya, dva stupně severněji, bylo úplné, v půlce Billefjordu téměř úplné. Malý srpek zbýval, čímž jsme nemohli pozorovat koronu, ale zážitek z toho náhlého přítmí byl úžasný. Těžko kdy ještě budu pozorovat zatmění slunce na Pálavě pohupován vlnami špicberského fjordu.
V Brucebyenu, u mysu před ledovcem Nordenskjoldbreen, jsme přistáli někdy kolem 15:00. Tou dobou jsem byl bez foťáku, protože jsem měl vybité všechny (!) náhradní baterie. Na palubě přede mnou seděl solární panel napojený na nabíječku v zavřené želvě. Funguje to.
Abych se k panelu dostal, musel jsem dohonit Schamiho a konečně jsme probrali téma udržování rychlosti postupu podle nejslabšího. Ani já v tom nejsem úplně dobrý, tak je třeba se hlídat navzájem. Nebylo to snadné, řekl bych, že se začíná projevovat ponorková nemoc. U mne ano, musím si dávat pozor. Následné rozhovory v táboře situaci alespoň pro mne uvolnily.
Z Brucebyenu je vidět na Nordenskjoldbreen. Impozantní ledovec, mnohem větší, než Tunabreen, ale zdá se, že je pro nás všechny jaksi druhý. Ale to jsme ještě nebyli před čelem. Oproti mapě ledovec ustoupil a odhalil skalnatý ostrov, na kterém stále leží zhruba střed jeho čela. Bylo by hezké tam přistát, je to v bezpečné vzdálenosti.
Je také vidět na Pyramiden. Celou cestu jsme se mohli dívat, jak se budovy přibližují a z města je vidět pořád víc. Nějak jsem čekal, že bude menší. Hora nad ním se mi líbí tvarem i barevností. Překvapilo mě množství cest na jejím úbočí.
Brucebyen a okolí je velký tábor. My přistáli u přístaviště člunů (kotevní bójka a hromada kanystrů na břehu) nedaleko domků. Od domků vede stará železnice - koleje na malé vozíky, dva tu ještě jsou. Hned je jasné, že jde o oblast chráněnou. Dověděli jsme se, že je to pozůstatek po hornickém průzkumu z roku 1906. V jednom z domků jsme našli člověka od Norsk Polar Institutu. Dověděli jsme se mnoho informací. Zajímavý byl příběh německého geologa, který našel kus dřeva, použil ho ve svém táboře jako stoleček, kus i spálil, načež vyšlo najevo, že to byla stará past na lišky a on dostal pokutu 3000 EUR. V posádce na toto téma bylo mnoho žertování, ale budeme všichni pozornější, víme na co si dávat pozor.
Kromě lidí z NPI táboří nedaleko směrem k ledovci skupina asi 65 lidí ve věku 16 až 20 let z Velké Británie. Zdají se být velice organizovaní. Potkali jsme jednoho z jejich vedoucích - starší sympatický člověk, ale Angličan jak z knížek. Pozoroval ptáky a věděl toho dost o oblasti.
Po večeři jsme se všichni vydali na malý výlet. Asi na 3 hodiny. Vydrápali jsme se na jednu ze špiček na úbočí hory na jih od ledovce. Bylo dobře vidět na obě čela i na plochu ledovce, takže to stálo za to, i když výstup a sestup suťovým svahem se mi nelíbil vůbec. Ledovec neustále hřímá jako bouřka a z vyhlídky jsme pozorovali dokonce několik sesuvů do moře. Zpátky šly holky napřed (Ája odešla bez ptaní...) a já se Schamim jsme to vzali kolem anglického tábora a udělali odtamtud další fotky ledovce.
Před spaním mi pán z NPI řekl, kde hledat vodu, a že má být hezky, ale s mlhou člověk nikdy neví. Bylo vidět, že mlha přichází. A přišla. Otázka je, jak dlouho se udrží. Nefouká.
Během mlžné hlídky jsem byl pozván od NPI skupiny na kafe a dostal jsem i lok Svalbard koňaku. Jsou milí. Zvlášť jednoho zajímáme - byl v Čechách a jel na Pálavě Vltavu. V Praze byli i jiní z nich. Dal mi dobrou mapu oblasti a hodně rad. Třeba v kterých chatách přespat. Nemá mi to prý říkat, ale ať tam přespíme. Chatu na Gipshukodden prý dnes uklidili.
Zapomněl jsem zaznamenat důležitý fakt. Koupali jsme se v jezírku v Brucebyenu, tak bylo hezky. Holky se koupaly, my se spíš cachtali, každopádně jsme se všichni umyli.
Také jsme cestou pozorovali tuleně.
2. srpen 2008 (sobota)
část první
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
 16 |
 17 |
 18 |
 19 |
 20 |
 21 |
 22 |
 23 |
 24 |
 25 |
 26 |
 27 |
 28 |
 29 |
 30 |
 1 |
 2 |
 3 |
 4 |
 5 |
 6 |
 7 |
 8 |
 9 |
 10 |
 11 |
 12 |
 13 |
 14 |
 15 |
11:00 Brucebyen. Budeme konečně vstávat. Hlídky skončily v 6:30. Nasnídali jsme se. Počasí ale bylo takové, že se nedalo dělat vůbec nic. Zůstal jsem ve spacáku a spal dál. Až teď mě Martina probudila, když hlásila, že se mlha zvedla natolik, že je vidět ledovec i Pyramiden.
23:55 Pyramiden. Vyrazili jsem z Brucebyenu v 13:30. Mlha se zvedla tak na 100 m, ale vidět bylo všude, do Pyramid i k ledovci. Čelo ledovce bylo osvětlené z jakési trhliny v mracích. Hezký pohled. Bylo kam jet. Před odjezdem jsme ještě šli pro vodu a náš známý z NPI (jak se ukázalo spíš od Sysselmannovy policie) se šel podívat na naše lodě a pak mi přinesl trošku motorového oleje na ošetřování pušky, o který jsem požádal. Trošku se i zajímal, jestli jsme kontaktovali Sysselmanna nebo jestli zůstaneme v oblasti 10.
Moře bylo úplně klidné a pádlovalo se dobře. Na cestě k ledovci bylo roztroušeno hodně malých kousků ledu, nic tak velkého jako u Tunabreenu. Brzo se objevili tuleni. Pokukovali z vody ze všech stran a zase se potápěli. Pak jsme uviděli prvního ležet na jedné z trošku větších ker. Naše přiblížení s foťákem ho znervóznělo a ustoupil do vody, ale vylezl zpět, sotva jsme byli kousek dál. Nebyl jediný, kterého jsme na kře zastihli.
K ledu jsme připluli u skalnatého ostrůvku uprostřed. Možná jsme byli blíž, než u Tunabreenu, těžko posuzovat při těch velikostech. Vždyť to čelo mohlo mít až 80 m, podle mapy. Viděli jsme odpadnout i celkem velké kusy, ale vlna se k nám nedostala. Na rozdíl od Tunabreenu, zdejší led se více drolil a nepadal vcelku. Dopady ale cákaly stejně hodně.
Po odplutí od čela ledovce jsme přistáli na severním pobřeží fjordu a oslavili tak nejsevernější bod, kam se naše lodě kdy dostanou. To bylo kolem 16:00. Pak už, stále po klidném moři, do Pyramid. Kolem mysu Rudmose Pynten se o nás zase hodně zajímalo několik tuleňů. Asi 7 jich bylo. Jeden nás doprovázel snad až na druhou stranu.