Kudy jsme měli jít a kudy jsme šli
Plán cesty nebyl komplikovaný. Měli jsme se nechat dovézt autem (taxíkem) na konec silnice v Adventdalenu. Z toho místa jsme v roce 2002 došli jedním pochodem na chatu Sorhytta v Reindalenu, tedy zhruba do oblasti, kam jsme mířili i teď. Tentokrát jsme na pěší přesun stejnou trasou, přes průsmyk mezi Bolterdalenem a Tverrdalenem, počítali až tři dny, kvůli nesrovnatelně většímu nákladu.
Reindalselvu jsme plánovali sjet od ústí Tverrdalenu. Pokračovat kus proti jejímu proudu by jistě šlo, ale tato myšlenka byla rychle opuštěna, když jsme získávali reálnou představu o náročnosti pochodu s nákladem. Proto jsme měli jet na jeden zátah. Řeka není příliš dlouhá, teče poměrně rychle a neočekávali jsme, že by terén v její deltě byl vhodný k táboření.
Po vyplutí do Van Mijens fjordu už zbývalo jen postarat se o bezpečný návrat do Longyearbyenu plavbou po jeho vodách na západ, dále podél pobřeží na sever a Isfjordem zpátky na východ. Tato část byla velmi citlivá na počasí a stav moře. Optimistický odhad byl 8 dní včetně odpočinků, do odletu jich zbývalo 17. Rezerva byla opodstatněná nevypočitatelností podmínek na moři a naší neznalostí terénu na západě. Případně ji bylo možno příjemně strávit pobytem na Russanovově chatě na pobřeží den cesty od cíle, nebo pěšími výlety v okolí Longyearbyenu samotného.
Naše skutečná trasa je vyznačena na následující mapě. Je to výřez mapy celého souostroví, kterou v měřítku 1:1000000 vydává Norsk Polar Institut jako "Tourist map". Ačkoliv tahle "turistická" mapa má spíš charakter suvenýru, hodí se docela dobře pro digitalizaci za účelem vystavení na Internetu. Pro vysvětlení, bílou čarou je vyznačen úsek cesty taxíkem po silnici, červená čára značí pozemní pochod a modrá cestu po vodě. Červenými kroužky jsou označena místa tábořišť, dva větší s černým lemováním označují Russanovovu chatu a základní tábor v Longyearbyenu..
