Od nápadu k výpravě



Mezi 30.červencem a 22.srpnem roku 2004 jsme podnikli výpravu na Spitzbergen, největší ostrov souostroví Svalbard (Špicberky), která měla za cíl sjezd řeky Reindalselvy (a úspěšný návrat...). Výprava byla tříčlenná: Vladimír "Míra" Štěpán - kormidelník, navigátor a v případě nouze nejvyšší, která nenastala, také střelec a Kateřina Kodíčková - háček a nedocenitelný kuchař. Na třetího člena výpravy byla povýšena naše loď, nafukovací pramice Pálava od Gumotexu. Udělal jsem chybu, když jsem jí nevymyslel jméno před převzetím v obchodě. Dlouhou dobu jsem se víceméně neúspěšně snažil nereferovat k ní prvními slovy, která mě tehdy napadla pod dojmem její hmotnosti. Nakonec, po skončení této výpravy, dostala čestné jméno Proti větru.

   


Původcem celé myšlenky jsem já, Míra. Již jsem na Svalbardu byl, takže jsem měl velmi slušnou představu, co očekávat. Poprvé jsem se tam podíval mezi 17. a 28. srpnem 2000 se svým spolužákem z gymnázia Pavlem Rybníčkem. Druhá výprava již byla delší - od 3. do 24.srpna 2002. Se svým kamarádem a zkušeným tulákem po severských krajích, Ondřejem Konvalinou, jsme obešli poměrně rozsáhlou oblast, navštívíli jsme těžařskou základnu Svea a pronikli i daleko do vnitrozemí.

Tato druhá výprava mě přivedla do údolí Reindalen, jehož velkou řeku Reindalselvu jsme museli překročit. Jelikož jsem asi o 15 cm menší než druhý člen výpravy, připadl mi úkol testování průchodnosti odhadnutých brodů (kde přejde ten menší, přejdou oba). Když jsem asi po osmé odkládal boty a kalhoty, nekolik kilometrů proti proudu vzhledem k prvnímu pokusu, věděl jsem již, že Reidalselva je velmi splavná řeka. Ale bylo krásné počasí a já se najednou přistihl při snění, jaké by to bylo v tomhle liduprázdném širokém údolí s jeho mírně zvlněnou žlutohnědou tundrou, s horami pokrytými sněhovými poli zdvihajícími se na obou stranách, s ledovci v postranních údolích, pod modrou oblohou s načechranými bílými mraky, kdyby jen bylo možné jet po řece na kanoi. Tohle je ten začátek, o kterém vždy mluvím...


Pája Rybníček, 2000
Reindalselva, 2002
Ondra Konvalina, 2002


A protože bohové jsou nakloněni bláznivým nápadům, byla mi tahle má představa připomenuta nedlouho po návratu, když mi jedna má známá nadšená vodačka vyprávěla, jak sjížděla rozvodněné říčky jižních Čech na Pálavě. Ne, že bych o tom plavidle dříve nevěděl, dokonce jsem v něm již přeplouval úžinu u chorvatského pobřeží, ale až v tuhle chvíli jsem si uvědomil jeho možnosti. Plán výpravy dostal základní podobu na podzim 2002. V hrubých rysech asi takto: Donést loď přes hory z Longyearbyenu na řeku, sjet řeku a po moři se vrátit okolo poloostrova do Longyearbyenu.

Na jaře 2003, v prodlouženém víkendu okolo 8.května, jsem se zůčastnil zájezdu na alpské řeky na raftech, který organizoval můj kamarád. Příležitost sbírat zkušenosti. Týden nato jsem konečně zakoupil vlastní Pálavu a objednal k ní kryt - nezbytnou součást pro plavbu na špicberských řekách a fjordech.

Po zbytek léta 2003 jsem s lodí prováděl nejrůznější testy jako třeba, za jak dlouho na ní je možno ujet 20 km na klidné vodě a jak se potom bude posádka cítit. Součástí tohoto testování byla i výprava k baltskému pobřeží Polska, kde jsem získal cenné a velmi mokré zkušenosti s naloďováním a vyloďováním ve vlnách (viz následující obrázky). Sezónu 2003 jsem zakončil na Vavřineckém potoce.



Všechny tyhle akce jsem ale prováděl bez partnera pro vlastní výpravu. Víceméně pokaždé s někým jiným. Sháněl jsem intenzivně včetně použití tak zoufalých metod jako je inzerát, ale s malým úspěchem. Ti nejnadšenější řikali, že určitě chtějí jet, jen nevědí, jestli dostanou dovolenou nebo jim do toho nevleze něco důležitého. Jenže ja potřeboval partnera oproti minulým akcím ještě více spolehlivého a potřeboval jsem ho brzo, ať spolu můžeme trénovat a zvykat si na sebe.

Z téhle nejistoty mě vytáhla až Katka. Když jsme se 4.prosince 2003 sešli po několika letech, vyprávěl jsem jí o svých plánech a potížích. Řekla "Když mě tam budeš chtít, tak s tebou pojedu." Krásné přímé prohlášení. Chtěl jsem ji tam a tak jsem získal háčka. Nečekal jsem sice úplně, že se mnou pojede žena, pořád jsem měl obavu, aby to nebylo příliš tvrdé, ale už tehdy jsem věděl, že má v sobě ten správný kousek skryté "hobití" houževnatosti. Tým byl kompletní.

Přes zimu jsme nakoupili vybavení do vody, sehnali velký lodní pytel s dobrým nosným systémem, nechali vyrobit vodotěsný obal na pušku, provedl jsem drobné úpravy na lodi a vůbec, zima byla obdobim pro řešení technických problémů. Na jaře se příležitostně trénovalo na Vltavě v Praze a na nedalekých dolních úsecích Sázavy a Berounky. Šlo nám spíš o to, zvyknout si na loď a na sebe a vytvořit uspořádání nákladu v lodi. I jiné věci jsme ověřovali. Nezapomenu na pochod z Týnce nad Sázavou do tábořiště pod Zbořeným Kostelcem, kdy jsem v batohu kromě lodě a mnoha (i zbytečných) tábornických věcí, měl přibalen ještě karton Dobré vody, abych zjistil, jestli se s tím dá jít.

Poslední zkouškou byl sjezd Berounky z Chrástu na tramvaj do Modřan za prodloužený víkend 3. až 6.července 2004. Měli jsme už vše tak, jak by to mělo být na ostro, snad jen kromě pušky, ale její uchycení pod provazovým opletem na krytu lodě mezi našimi místy už bylo také vyzkoušené jako vše ostatní. Šlo jen o to, jak se naše uspořádání osvědčí za provozu.

A o tom, jak probíhala vlastní výprava, necháme promluvit fotky a deník výpravy. A zde je plán celé cesty a geografický popis jeho provedení, pro vyjasnění případných nejasností z deníku.